Doslechl jsem se o případu českého zraněného lyžaře, který si při celkem běžném pádu na sjezdovce ve Švýcarsku přivodil vnitřní zranění a zůstal na týden v nemocnici. Pochvaloval si péči, žádné vstávání v sedm, převlékání postelí před vizitou, jak je běžné u nás. Sestřičky čekaly, až se probudí a pak teprve začaly s obvyklými úkony. Prostě se cítil jako v bavlnce. Naštěstí nebylo třeba žádného zákroku, jen se průběžně kontroloval stav jeho „odražených“ vnitřností, které se pádem trochu „zaklepaly“. Naštěstí se vrátily na své místo a po sedmi dnech byl lyžař schopen převozu do Čech.

A tady začalo pro sportovce peklo na zemi, jak sám vyprávěl. Ač duší srdnatý bojovník, utrpení při celodenním transportu sanitkou, která pro něj byla vyslána, prý bylo skoro nesnesitelné. „Odraženým“ vnitřnostem dlouhá cesta zasněženými krajinami Švýcarska, Rakouska a Česka zrovna dvakrát nesvědčila, a když se dokodrcal do pražského špitálu, byl na to mnohem hůř, než když nastupoval do nemocnice v Švýcarsku.

Opačný případ, o němž mi vyprávěla kamarádka. Během surfování ve španělské Tarifě se německý sportovec zranil – vymkl si kotník tak, že sám nemohl řídit auto zpět do své domoviny. Pro něj však přiletěla helikoptéra a přepravila ho bezpečně domů.

Jak je možné, že sportovci nebo běžní turisté z různých zemí a z odlišnými zraněními mají odlišný způsob transportu, ačkoliv by si jejich stav zasluhoval daleko větší pozornost? Cestovní pojištění do zahraničí je sjednat si tak, aby byly jasné i tyto zdánlivě banální nebo nepodstatné detaily.